Historie anglického luku

Dodnes zcela přesně nevíme, odkud dlouhý anglický luk pochází. Dlouhé přímé luky nacházíme i v mnohem starších dobách, avšak není možné vysledovat žádnou přímou vývojovou linii této zbraně. Téměř jistě se dá říci, že luk nebyl typickou anglickou zbraní. Luky nejsou dokonce ani uváděny v soupisech výzbroje Assize of Arms, vypracovaných v Anglii roku 1181 za vlády Jindřicha II. Plantageneta. V oblibě byly v Anglii kuše a sám Richard Lví Srdce na svou křížovou výpravu najal oddíl žoldnéřů-střelců z kuší. S dlouhým lukem se Angličané setkali až při svých válkách ve Walesu na přelomu 12. a 13. století (proto bývá občas nazýván welšský a ne anglický). Svou účinností je překvapil opravdu dokonale. Proto začali v druhé polovině 13. století najímat angličtí panovníci oddíly welšských lučištníků. S úspěchem je použil ve svých válkách ve Skotsku Eduard I. Ve 14. století získal dlouhý luk v Anglii takovou popularitu, že se stal doslova anglickou národní zbraní. Díky svým kvalitám se stali lučištníci prominentním druhem vojska. Král Eduard III. přímo rozkazoval, aby všichni jeho poddaní při lidových hrách cvičili střelbu z luků. Dokonce si roku 1356 Eduard III. vytvořil osobní stráž složenou ze 120 elitních lučištníků, vybraných z celého království. Luky vyhrávaly bitvy, a proto se nechtěli angličtí králové lučištníků vzdát ani v době, kdy byla tato zbraň, mírně řečeno, nemoderní a bitevní taktika se již dávno ubírala jiným směrem. A tak ještě celé šestnácté století byly oddíly střelců z luků součástí anglických armád. Oficiálně skončilo jejich vojenské působení v Anglii roku 1595. Ale ještě v 17. století se objevily úvahy o tom, že by se dlouhý luk mohl použít jako další zbraň pro pěší pikenýry. V západní Evropě se angličtí lučištníci proslavily bitvou u Kresčaku (podrobněji se k ní v budoucnu vrátím v nějakém článku). V naších končinách je tato bitva známá tím, že v ní padl český král Jan Lucemburský a jeho slavná věta "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!"

Nyní ale již k samotnému luku. Podle dobových údajů měl být luk stejně velký jako lučištník, tedy zřejmě okolo 170 cm - 180 cm. Jsou ale známé i luky dlouhé přes dva metry. Pokud byl luk dělán na míru pro určitou osobu, udávala délku luku vzdálenost mezi konci prostředníčků na rozpažených pažích. Samozřejmě i menší muž mohl mít delší luk, ovšem musel být schopen napnout ho na celou délku šípu. Nejčastěji používaný materiál bylo dřevo tisu. Nebylo to ale vždy dřevo z anglických tisů, některé anglické prameny uvádějí že často bylo užíváno dřevo z dovozu, ze španělských či italských tisů. Někdy se luky vyráběly také z bílého jilmu, jasanového či ořechového dřeva. Tětiva byla spletená z konopných vláken. Šípy byly podle dobových pramenů dlouhé celý "loket" (necelý metr). Tělo šípu bývalo nejčastěji z borovicového, někdy i březového dřeva. V Anglii bylo zvlášť ceněno dovážené dřevo z norských borovic. Hroty střel byly ocelové, stabilizační křidélka se nejčastěji vyráběla z husích brk (nejčastěji bylo ze šedých hus, důvod bohužel neznám). Šípy měli lučištníci v toulci, jenž měli připevněný nikoli na zádech jak můžeme vidět v mnoha filmech, ale u pasu, protože se takto rychleji vytahovaly. Mnoho lučištníků nemělo ani toulec a šípy nosili zastrkány za opaskem. Pokud ale měli tu možnost, vysypali nebo rovnou zabodali lučištníci šípy před sebe do země, protože shýbat se pro šíp bylo rychlejší než jeho vytahování z toulce (zvláště to platilo pro téměř metr dlouhé šípy do dlouhých anglických luků).

Největší pozornost a obdiv odedávna budí účinnost těchto zbraní. Dobové prameny hovoří zcela jasně o účinnosti dlouhého luku a výkonech anglických lučištníků. Například Geraldus Cambrensis v Itineráři arcibiskupa Baldwina ve Walesu. V knize I., kapitole IV. popisuje, co se dozvěděl od anglických bojovníků, kteří se s touto zbraní setkali během výše zmíněných válek ve Walesu. Podle jeho údajů šípy z těchto luků prostřelily čtyři palce (asi 10 cm) tlustou dubovou bránu. Jeden z rytířů byl šípem zasažen do stehna. Střela prorazila kroužkovou zbroj, prostřelila nohu, sedlo a ještě smrtelně zranil koně, na němž rytíř seděl. Dalšího bojovníka šíp doslova přišpendlil k sedlu. Účinný dostřel luku býval odhadován asi na 180 metrů a rychlost mířené střelby na 6 šípů za minutu (vycvičený janovský střelec z kuše - jedni z nejlepších středověkých střelců z kuše - dokázal za minutu vystřelit šípy dva). Při nemířené střelbě (ano i ta se využívala, hlavně v boji kdy lučištník střílel do davu lidí a nemusel tudíž příliš mířit) dokázali nejlepší angličtí lučištníci vypálit 10 - 12 střel za minutu. Tyto údaje často vzbuzují nedůvěru či skepsi a i v odborné literatuře byly často zpochybňovány. Řada experimentů ovšem ověřila, že naprosto neprávem. První přesvědčivý důkaz podal Američan Saxton Pope, který dokázal s replikou anglického luku střílet tak rychle, že než doletěl první šíp a zabodl se do terče, stačil vypustit k cíli dalších šest šípů. V roce 1924 podstoupil zajímavý souboj americký generál a vášnivý lukostřelec Thord Gray. Soupeřil s dvanácti střelci z pistolí. Terč měl v průměru 70 cm a střílelo se na vzdálenost 75 metrů. Generál dokázal zasáhnout terč celkem 70-krát ze 72 výstřelů. Jeho soupeři neměli ani dohromady tolik zásahů jako on sám. Další experimenty potvrdily i průraznost šípů. Šípy devadesát centimetrů dlouhé a vážící okolo 70 až 80 gramů při takových pokusech prorážely na krátkou vzdálenost dubové fošny o síle devíti centimetrů a ještě ve dvou stech metrech probíjely 2,5 cm silnou desku ze stejného dřeva. Další experimenty potvrdily, že šíp dokázal na padesát metrů bezpečně prorazit rytířskou zbroj a ještě na 150 metrů byl šíp schopný zabít nechráněného protivníka.

Převzato z knihy Petra Klučiny Zbroje a Zbraně - Evropa 6. - 17. století, -